U lékaře v ordinaci

28.05.2017 16:56

Lékaři a pracovníci zdravotnických zařízení mohou být jedni z prvních, na koho se oběť domácího násilí obrátí, a to zejména v situacích bezprostředně po útoku. Role těchto pracovníků je tedy při identifikaci domácího násilí a nabídnutí možností pomoci klíčová. Oběti domácího násilí mnohdy neudávají skutečné příčiny svých zranění, ale ze strachu či studu uvádějí, že si zranění způsobily náhodou či samy. Případy zranění způsobené v situacích domácího násilí nejsou nijak ojedinělé.

Je důležité, aby se pracovníci zdravotnických zařízení pacientky zeptali na skutečné příčiny zranění a na to, kdo je způsobil. Je důležité do zdravotnické dokumentace přesně zaznamenat, jakým způsobem ke zranění došlo, popsat rozsah a typ zranění (případně zranění zaznačit do mapy těla), jakou dobu si léčení pravděpodobně vyžádá, jaká způsobí poškozené osobě omezení. V případě, že se zdravotník setká s obětí domácího násilí, je důležité, aby jí vysvětlil, že nikdo nemá právo dopouštět se vůči ní násilí a že se může obrátit na některé ze specializovaných poraden, na které jí předá kontakty.

Ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví České republiky z dubna 2008, byla vydána metodická opatření pro postup lékařů při poskytování péče osobám ohroženým domácím násilím. Podle tohoto metodického postupu by měli lékaři postupovat i v případě, že mají pouze podezření na možný výskyt násilí v rodině.
Ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví České republiky z května 2008, bylo uveřejněno Metodické opatření k postupu lékařů primární péče při podezření ze syndromu týraného, zneužívaneho a zanedbávaného dítěte.

Ve vztahu k dětem má domácí násilí dle tohoto metodického pokynu 3 formy:
  1. syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (sy CAN)
  2. děti v roli svědků násilí mezi partnery/rodiči, přičemž děti v roli svědků domácího násilí se považují za týrané, zneužívané a zanedbávané
  3. agresivní chování dětí vůči členům rodiny (Ministerstvo zdravotnictví ČR, 2008). Oznamovací povinnost mají lékaři pouze v případě zranění dětí nebo osob, které byly z nějakého důvodu svěřeny do péče jiné osoby, dospělou oběť domácího násilí by však měli informovat o možnosti právních kroků, které může učinit (např. podat na pachatele domácího násilí trestní oznámení).

Doporučení pro zdravotníky

Zaměstnanci zdravotnických zařízení by měli:
  • Rozpoznávat signály a symptomy násilí.
  • Zabezpečit soukromí při rozhovoru s pacientkou.
  • Dotazovat se na násilí (otázky na násilí jako součást běžné praxe nebo předkládání specializovaných dotazníků).
  • Citlivě přistupovat a zacházet s fyzickými, psychickými a emočními traumaty, včetně možných psychosomatických onemocnění nebo jiných potíží pramenících z prožitého násilí.
  • Zajistit pomoc a podporu.
  • Zajistit, že nebezpečí bude vyhodnoceno a bude vypracován bezpečnostní plán (např. podpořit oběť, aby se nevracela do společného bytu k násilnému partnerovi, pokud se nachází v nebezpečné situaci, pomoci najít jí i dětem bezpečné místo, kam by mohly odejít apod.).
  • Důsledně zdokumentovat zranění a další symptomy (včetně případného pořízení fotografií).
  • Sběr a zajištění důkazů, které mohou být vyžádány z důvodu forenzní analýzy.
  • Zajistit důvěrnost sdělení a pokud to není možné z určitého právního závazku, měla by o tom být oběť dopředu informována.
  • Poskytnutí informací o dostupných službách a možné pomoci, kontaktování je na organizace poskytující pomoc obětem násilí (např. kontakty na poradenská centra, azylové domy apod.).
Obecné principy práce s obětí:
  • Získejte důvěru oběti.
  • Věřte oběti, nesuďte ji, naslouchejte ji
  • Dejte jí najevo, že není odpovědná za spáchané násilí.
  • Zachovejte při kontaktu s ní vždy klid.
  • Oceňte její snahu vyhledat pomoc.
  • Respektujte její samostatnost.
  • Musíte si být vědomi toho, že odpoutat se ze vztahu s násilným partnerem, trvá velmi dlouho. Pro týranou ženu je leckdy velmi těžké odejít z bytu, bojí se z různých důvodů změny i např. jít do azylového zařízení (přestože se jedná o standardizovanou specializovanou sociální službu).
  • Je třeba vystupovat s empatií a opakovaně nabízet návštěvu specializované organizace, která se násilím v rodině zabývá. Je zde více zkušeností s prací s týranými ženami a větší úspěch na změnu situace v rodině.
Obecné principy práce s dětmi – oběťmi svědky domácího násilí:
  • Hovoříte-li s dítětem, akceptujte jeho slovník a pojmenování, která používá k tomu, aby popsalo, co se stalo. Některé děti neznají adekvátní označení některých částí lidského těla nebo sexuálních praktik nebo používají označení užívaná v rodině. Neopravujte dítě a neměňte slova, která používá.
  • Nepoužívejte slova, která by dítě mohla vystrašit nebo kterým nerozumí, např. znásilnění, incest, týrání a zneužívání dětí, partnerské násilí apod.
  • Pokud dítě vypráví, naslouchejte mu, nepřerušujte ho.
  • Pokud dítě mlčí, nenuťte jej, aby hovořilo.
  • Nenuťte dítě, aby se svléklo, pokud máte podezření, že by mohlo mít na těle zranění.
Co by mělo v rozhovoru určitě zaznít?
  • Násilí není vina dítěte. To, co se doma odehrává, není jeho vina.
  • Za násilí nemohou ani sourozenci.
  • Za násilí je odpovědný ten, kdo se ho dopouští.
  • Je velmi dobře, že se rozhodlo o situaci někomu říci.
  • Nikdo nemá právo se k někomu chovat násilně, a to ani v rodině, ani když je silnější, ani když je to rodič.
  • Dítě nemůže násilí zastavit samo, ale jen s pomocí okolí, proto je tak důležité, že se svěřilo.
Dítě můžete podpořit např. tím, že mu sdělíte, že:
  • Je velmi statečné, že vám vše otevřeně sdělilo.
  • Že jste rád/a, že s vámi o tomto problému mluví.
  • Že je vám líto, co se jí/mu stalo/co zažilo.
  • Že to není její/ho chyba.
  • Že v tom není samo, že se takové věci staly i jiným dětem.
  • Že má právo na své pocity.
  • Že se pokusíte udělat vše pro to, abyste jí/mu pomohl/a (ale neslibujte jim věci, o kterých si nejste jisti, zda je můžete učinit).
  • Že jste tam od toho, abyste ji/ho podpořil/a.
  • Tím, že o násilí hovoří, může pomoci sourozencům i rodičům.
  • Pokud je dítě ohroženo násilím v rodině, je důležité, abyste zjistili, zda dítěti hrozí bezprostřední nebezpeční nebo zda hrozí opakování násilí. K tomu je potřeba znát i historii násilí v rodině, minimálně poslední incident.

-khzs-

Zpět