PŘÍBĚH O ROYOVI

22.11.2016 15:04

PŘÍBĚH O ROYOVI

Nahoře, daleko na severu žil u Bobří řeky ve Sluneční zátoce uprostřed lesní divočiny zálesák Farell se svým malým synkem Royem. V té době již vymírali Indiáni, kteří toužili po bílých skalpech a Farell se tedy mohl klidně věnovat lovu, aniž se musel obávat rudých lidí. Žil s nimi v přátelství a v nedaleké osadě Silver Staru jej vždy rádi viděli, když přišel. Malý Roy již neměl maminku, Zemřela záhy po dostavění srubu. A přece měl od ní památku, která mu ji vždy připomněla v celé životnosti a kráse. Byla to Píseň úplňku, kterou mu zpívala za měsíčních večerů. A tak vždycky, když se měsíc vrátil do kraje, sňal Farell ze stěny starý indiánský nástroj, rozechvěl temnými údery střevové struny a zpíval mladému Royovi píseň jeho maminky. Ona ji znala od své matky, s kterou připutovala na západ v těžkých vystěhovaleckých vozech. Tu píseň zpívali vystěhovalci pokaždé, když měsíc vcházel do úplňku. A píseň byla tak krásná, že se při ní zachvívaly nejtajnější záhyby lidské duše. Tím spíše působila na Roye, když si jejím kouzelným nápěvem přivolal představu své zemřelé maminky tak živě a jasně, jako by stála vedle něho. Připomínal si její hovory, jež s ním vedla, viděl její modré oči i zlaté vlasy a připomínal si slunné dny, kdy spolu vycházeli do luk na pestré kvítí. Píseň úplňku činila Roye dobrým a jemným. Udržovala jeho něhu a dobrotu i v drsném prostředí, ve kterém žil.

Roy byl jedinou radostí svého otce. Připomínal mu celou svou podobou jeho ženu. Měl její oči, vlasy i ústa. Byl slunečním paprskem v jeho drsném zálesáckém žití. Indiánské ženy z hor, když scházely dolů do údolí, naučily Roye poznávat kořeny k barvení a léčivé byliny. A jejich rudí muži při svém tahu krajem za lovem mnohý večer u táborového ohně vyprávěli mu příběhy ze života silných, statečných rudokožců z hor i ze širokých prérií. Roy vyrostl a sílil. Byl ostrý a smělý. Jeho tělo bylo ohebné a tvrdé, plné šlach a svalů. V osmi letech dovedl líčit oka, splétat pasti a v desíti letech četl stopy zvěře jako rudoch. Odvaha mu zírala z očí. Nebylo věci, které by se bál. Chodil v noci přes močál, kam se pověrčivý indián neodvážil ani za bílého dne. Byl vytrvalý. Vydržel celé hodiny mlčky číhat na zvěř, hladověl často den i noc. A jak dovedné byly jeho ruce! Stahoval zvěř právě tak dobře jako jeho otec, a když mu bylo dvanáct let, zdokonalil několik otcových pastí. Jednoho dne při důkladném prolézání srubu nalezl v podkroví třináct zrezivělých hřebů, zabitých do trámu a určených k zavěšování kůží. Roy si umínil, že na každý z těchto třinácti hřebů musí ulovit bobra, aby hřeby nebyly prázdné. Lov bobrů není lehká práce. Vyžaduje velké obezřelosti, námahy, vytrvalosti i chytrosti. Jak pomalu se plnily hřebíky!

Konečně však přece jen bylo všech třináct hřebíků obsazeno kůžemi ulovených bobrů a tehdy se Roy tajně považovat za dospělého muže, ač mu nebylo ještě ani čtrnáct let.

Jaroslav Foglar

Zpět