O lakrosu

28.12.2017 10:34

O lakrosu

Kde se na severoamerickém kontinentě objevila hra lakros, se dnes už jen spekuluje. Který indiánský kmen ji začal hrát jako první, je opravdu lhostejné. Důležité je, že lakros hráli indiáni mnoha kmenů po staletí a od nich se ho také Evropané naučili. Irokézové věří, že lakros TEWAARATHON byl dán jejich lidu Stvořitelem, aby jej hráli pro své i jeho potěšení. Právě tak, jako rodiče cítí velkou radost při pozorování svých dovádějících dětí, indiáni dostali tento dar, aby se Stvořitel mohl těšit pohledem na "své děti". Ano, lakros byl hrán k ozdravování lidu, k potěše ducha a dobré fyzické kondici. Pro lakros je fyzická vyspělost hráčů podmínkou. Proto se indiáni na důležité zápasy, které plnily funkce náboženské, léčebné či justiční, připravovali i několik měsíců. Náročné trénování Tewaarathonu nebylo však bráno jako povinnost, nýbrž jako vyznamenání a radost z možnosti užívat Stvořitelova šlechetného daru. Horlivost, se kterou indiáni nastupovali do hry, vnímali zpočátku bílí lidé po svém. To nepřispívalo k dobrému náhledu na její filozofii. První osadníci ji zřejmě chápali jako "válečná cvičení" možná i proto, že algonkinské kmeny měly pro lakros svůj vlastní a bělochům lépe známý indiánský název BAGATAWAY, což skutečně v překladu znamená "Malý bratříček války".

Nadsazený termín, který akcentoval tvrdost této indiánské hry a snad i skutečnost, že někdy do zápasu nastupovaly svářící se vesnice, či celé kmeny. Hra se ovšem ve světe naší civilizace nestala známou jako Bagataway nebo Tewaarathon. Název LA CROSSE byl přijat podle podoby konce lakrosové hole se zakřivením biskupské berly. Přesně tak totiž o tom podali svá svědectví francouzští misionáři. Prvním z nich byl otec Jean Breubeuf v roce 1632. Působil u irokézských Huronů a kmenů Neutrálů. Francouzský traper Nicolass Perrot vyložil již v roce 1662 pravidla o způsobu této hry do tří gólů. Ale teprve až za dalších sto let začal irokézský kmen Mohawků učit lakros francouzské Kanaďany v Montrealu.

Proč indiáni hráli (a Irokézové ještě dnes hrají) Tewaarathon s takovým nasazením? Nešlo jen o naplnění Stvořitelova daru. Medicinmani používali lakrosu k posvěcení léků, které "předepisovali" při léčení nemocí. Byl chápán též jako druhotná ozdravující síla, uctění Stvořitele a předznamenával svatý léčebný rituál. Prorok indiánského kmene Seneků Krásné jezero (Handsome Lake) žádal svůj lid, aby nezapomněl, že hra lakros je požehnáním Stvořitele svým dětem a nikdy toho nezneužil. A indiáni jeho odkazu plně dostáli. Francouzští Kanaďané přemýšleli jinak než indiáni a díky evropské medicíně i jinak léčili. Škoda, že taktéž nedokázali řešit některé své spory hrou jako domorodci. Lakros je však velmi zaujal. Nevšední zážitek znamenalo pro plukovníka W. Stone shlédnutí zápasu mezi irokézskými Mohawky a Seneky roku 1797, kterého se účastnilo přes 600 hráčů. Podobné pocity mohl mít malíř George Catlin, který v roce 1830 zachytil na svém plátně lakrosový rej čoktavských indiánů na prériích Arkansasu. V roce 1834 hráli Mohawkové lakros na atletických závodech v St.Pierrce v Montrealu, aby své hře získali popularitu diváckého sportu. K prvnímu oficiálnímu střetnutí mezi Irokézy a Kanaďany došlo však až za dalších 10 let. Začalo tak vítězné tažení Irokézů trvající 17 let. Indiáni se zdáli neporazitelní. První lakrosový klub vznikl v Montrealu v roce 1856. Jeho počinem bylo zavedení nových pravidel, aby se "prý" lakros mohl stát konečně sportem. Důvod byl ovšem prozaičtější. Bílý lidé museli upravit podmínky zápasu, pokud chtěli konečně indiány porazit. Nová pravidla například zkrátila hole a zmenšila hrací pole, které u indiánů mohlo mít i několik mil. O 120 let později se v Čechách rovněž tvoří pravidla. Indiánský lakros skautského kmene Neskenonu se pomalu měnil ve sportovní versi českého lakrosu výměnou dřevěné lakrosky za duralovou a také zmenšením hracího pole.

Přerod lakrosu ve sport však musel projít v Kanadě ještě dalším zpřesněním a předěláním pravidel roku 1867 doktorem W.G.Beersem. Indiáni však stále zůstávají favority sportovních klání a bělošské týmy porážejí dál. V témž roce Irokézové dokonce podnikají spolu s francouzskými Kanaďany po Britských ostrovech lakrosové turné. Svůj národní sport předvedlo 14 Kanaďanů a 13 Irokézů i královně Viktorii. Hráli v Anglii, Skotsku i v Irsku. První anglický lakrosový klub však vznikl až po osmi letech, tj. roku 1875 ve Stockportu, kde doposud ještě existuje! Po roce 1878 se lakros rozšířil i do Austrálie a na Nový Zéland. Indiánské týmy byly v roce 1880 vyloučeny z mezinárodních amatérských soutěží. Důvodem bylo přijetí finančních prostředků některými kluby pro úhradu svých sportovních výprav. Tento distanc sice nebyl striktně dodržován, ale trval neuvěřitelných 100 let. Svou roli sehrál nezájem indiánů vracet se na bělochova sportovní kolbiště, když vládní politika vůči indiánům v obou státech nebyla nijak vstřícná. Neutěšené poměry v rezervacích jen signalizovaly snahu původní obyvatelstvo asimilovat. V roce 1980 se Irokézové vrátili na světovou sportovní scénu. Bezpochyby velký podíl na jejich návratu měla pevná víra, že lakros jim byl dán a svěřen do opatrování Stvořitelem. Proto jej také nezapomněli hrát. Lakros ovšem mezitím žil ve světě bílých lidí svým vlastním životem. Kanaďané i Američané jej zvládli dokonale. Stal se z něj především sport středních škol a universit. Pro zajímavost: Američané sehráli svůj první vítězný zápas s Kanaďany právě již v roce 1880. V roce 1904 zvítězila Kanada v lakrosovém turnaji na Olympijských hrách. Stejný úspěch zopakovali Kanaďané ještě o čtyři roky později. V roce 1901 věnoval generální guvernér Kanady hrabě z Minto zlatý pohár pro soutěž seniorských týmů. Po 36 letech se "Minto Cup" stal soutěží juniorů. To už se lakros na Olympijských hrách nehrál, naposledy tomu bylo v Los Angeles roku 1932. Na řadě pozdějších olympiád byl zařazen pouze jako ukázkový sport.

Pro udržení lakrosu mezi indiány mnoho znamenala Indiánská škola v Carlisle v Pennsylvanii, která byla založena v roce 1879 díky generálu R.H.Prattovi. Měla k dispozici vlastní farmu, tiskárnu, kde se tiskly a vydávaly časopisy, hřiště pro ragby, košíkovou, fotbal, lakros a jiné sporty. Celkem se jich tu pěstovalo jedenáct. Studovala zde mládež z více než 70 kmenů, okolo 1500 osob. Od roku 1910 po devět let Carlisle vítězně zdolává velké týmy J.Hopkinsovy university nejméně 3x a i mnoho dalších universitních týmů. Uznávaný historik lakrosové Dvorany slávy Milt Roberts ve své knize The Lacrosse Story vzpomíná na týmovou hvězdu školy v Carlisle Chauncey Whita. V Carlisle se lakrosu také vyučil jeho pozdější slavný trenér v City College New York, náčelník Čerokíjů Leon A.Miller. Tento indián tu hrával v letech 1911-15 se spolužákem Jimem Thorperm, jedním z nejslavnějších atletů všech dob, o kterém novinář Gus Steiger mimo jiné napsal: "Dělal mnoho sportů, ale lakros měl ve svém srdci." Lakrosové klání pěstovalo mnoho indiánských kmenů, ale vlastním předobrazem sportovní podoby v Kanadě, USA ale i v Čechách byl původní lakros irokézských indiánů. To je důvod, proč stojí před Dvoranou slávy v centru amerického lakrosu v Baltimore sousoší k poctě Irokézů, od kterých "moderní hra lakrosu pochází".

Ivan Hiawatha Makásek

Zpět