Co je domácí násilí-pro děti

05.08.2018 15:18

Co je domácí násilí

„Násilí není nikdy v pořádku. Nikdo si nezaslouží, ať je jakýkoliv, aby byl týrán a ponižován, aby měl strach.“

Násilí je, když druhému způsobujeme bolest, urážíme ho, snažíme se v druhém vyvolat pocit, že je hloupý a nešikovný, opakovaně ho zraňujeme, vyvoláváme v něm strach, nutíme ho dělat věci, které dělat nechce, nebo se u nich necítí dobře.

K domácímu násilí obvykle dochází mezi dospělými, kteří spolu žijí. Ale může k němu dojít i poté, co se rozejdou.

Jeden z dospělých (obvykle muž) týrá druhého (obvykle ženu). Muž zraňuje city ženy, vyvolává v ní strach nebo ji uhodí.
Nejsou to vždy muži, kdo zraňuje ženy. Někdy zraní žena muže, k násilí může dojít i mezi dvěma muži a nebo dvěma ženami. Někdy se k týrání přidají i další členové rodiny, často si ubližují děti mezi sebou.

S násilím se může setkat každý. K domácímu násilí v rodině může dojít kdekoliv a kdykoliv. Nejčastěji k němu dochází doma a velmi často o tom ostatní lidé vůbec nevědí. Násilníci nejsou na první pohled zlí a oškliví lidé. Bývají zlí jen doma. Proto často v okolí nikdo tomu, že u vás doma dochází k násilí, nevěří.

Domácí násilí zraňuje i děti. Děti často slyší a vidí, k čemu dochází mezi dospělými v jejich rodině. Někdy se mohou ocitnout i uprostřed násilného boje.

Moje máma

Všichni ve vaší rodině možná zkouší držet domácí násilí jako tajemství. Tvoje máma si může myslet, že nevíš, co se děje. Možná se tvá máma, stejně jako ty, cítí rozrušená a má strach. Možná má tvoje maminka obavy, že když ti bude říkat o násilí, ještě více tě vyleká. Tvoje maminka neví, na co myslíš, netuší, co vidíš a slyšíš, netuší, jaké prožíváš pocity. Řekni jí o svých pocitech, když si spolu budete povídat, budete se cítit oba lépe.

I když tě napadlo, že za násilí může máma, protože kdyby dělala co po ní táta chce a neodporovala mu, pak by se nerozčílil a neublížil jí. Pamatuj si ale , že domácí násilí není selháním tvé mámy. Jestliže je zraněná a vystrašená někým silnějším než je sama, pak je pro ni velmi těžké násilí zastavit. Za násilí může jen ten, kdo se ho dopouští.

Když táta bije mámu

Každé dítě má svůj domov. Je to místo, kde máš své věci, rodiče, sourozence. Domov by pro tebe měl znamenat jistotu, pohodu a bezpečí. Je normální, když spolu rodiče občas nesouhlasí, když se hádají. Někde ale dochází i k násilí. Domov pak není bezpečným místem.

Možná je to i Tvůj případ…

Stává se to u vás doma?

  • Dochází k hádkám a bojům.
  • Tvé mámě je nadáváno, je urážena.
  • Tvá máma byla udeřena, bita, zkopána.
  • Nábytek a vybavení bytu jsou ničeny a rozbíjeny.
  • Tvoje oblíbené zvíře bylo zraněno.
  • Ty i tví sourozenci jste vystrašení.
  • Ty i tví sourozenci býváte zraněni.

Jestliže se něco z toho a nebo úplně vše stává u vás doma, pak zažíváš domácí násilí.

Moje pocity

Toto některé děti řekly o násilí:

S násilím se může setkat každý. Být u situace, kdy byla maminka zbita nebo jí táta nebo partner nadával a urážel, je velmi těžké. Možná nevíš, jak se zachovat a jsi zmatený/á, hlavně pokud se násilí dopouští někdo, koho máš rád/a a koho má ráda i maminka.

Když zažíváš ve své rodině domácí násilí, máš různé pocity, cítíš se:

  • Smutný/á a tichý/á
  • máš strach o mámu
  • jsi vystrašený/á
  • zmatený/á
  • unavený/á
  • rozzlobený/á
  • osamělý/á
  • zbytečný/á
  • bojíš se, protože už jsi byl také zraněn/a

Může také:

  • být pro tebe těžké usnout
  • můžeš mít potíže se školou a učením
  • můžeš si myslet, že se s jinými dětmi doma zachází lépe
  • mít více problémů doma i ve škole

Je normální mít takové pocity, pokud u vás doma dochází k domácímu násilí.

Projevte své pocity.

Je důležité začít si uvědomovat své pocity – ty dobré i špatné. Lásku, vztek, strach, smutek… Své pocity se naučte pojmenovat a dávejte je najevo, i když se to může zdát těžké. Zadržování pocitů uvnitř vede k napětí, které narůstá a může být zraňující.

 

Co mohu dělat

Co říkají děti, které žily s domácím násilím:

„Zůstaň klidný – nesmíš se nikdy nechat do toho zaplést.“ (kluk, 12)
„Řekni to někomu, komu věříš.“ (dívka, 8)
„Řekni mámě o svých pocitech, není to její vina.“ (kluk, 10)
„Řekni mámě, ať mluví s někým dalším – jsou tu lidé, kteří umí pomoci.“ (kluk, 11)

 

 

Co říkají děti, které žily s domácím násilím:

„Zůstaň klidný – nesmíš se nikdy nechat do toho zaplést.“ (kluk, 12)
„Řekni to někomu, komu věříš.“ (dívka, 8)
„Řekni mámě o svých pocitech, není to její vina.“ (kluk, 10)
„Řekni mámě, ať mluví s někým dalším – jsou tu lidé, kteří umí pomoci.“ (kluk, 11)

Můžeš mít pocit, že musíš něco udělat, aby násilí skončilo, že musíš ochránit mámu. Některé děti křičí, brečí. Násilí se tak nezastaví, jen na chvíli přeruší. Navíc je to velmi nebezpečné: můžeš být zraněn/a.

Nikdy se nepleť do hádek a pranic dospělých. Není to Tvoje věc. Snaž se chránit a případně zavolat pomoc.

Co dělat v nouzi?

Když vidíš a nebo slyšíš násilí mezi rodiči, tak máš strach a nebo vztek a chceš násilí zastavit. Ale pozor! Připlést se doprostřed konfliktu a chtít rodiče zastavit je nebezpečné. Můžeš být zraněn/a. Proto zůstaň co nejdále od násilí!

Jestliže je násilí skutečně zlé, je velmi důležité, abyste ty a nikdo další doma nebyli zraněni.

Je několik možností jak zůstat v bezpečí a ochránit se před násilím:

  • Vyhni se násilí – zůstaň co nejdál od násilného boje.
  • Najdi si bezpečné místo. Pro někoho je to vlastní pokojíček, postel, skříň či jakákoli skrýš. Ukryj se na bezpečném místě doma nebo blízko a řekni svým bratrům a sestrám ať se také skryjí. Bezpečné místo je jakékoli místo doma, kde se neděje násilí.
  • Můžeš jít i k sousedům nebo dalším dospělým, kterým věříš: řekni jim, co se stalo.
  • Pokud je velké riziko, že bude někdo zraněn a chceš, aby násilí někdo zastavil a jestliže máš možnost telefonovat, zavolej na linku 158 policii nebo tísňovou linku 112 pro pomoc. (Řekneš své jméno, adresu a co se doma děje. Budou se ptát, zda je někdo zraněn.)

Když pomine nebezpečí útoku:

  • Zkus promluvit se svojí mámou a řekni jí, jak se cítíš. Tvé mámě to může pomoci porozumět, jaké to pro tebe je a společně můžete hovořit o tom, co je možné změnit. Pokud nezačneš sám/sama o násilí hovořit, o tom co tě trápí, dospělí mohou mlčet.
  • Řekni někomu z rodiny o tom, co se doma děje. Může to být babička, děda, strýček, teta nebo starší bratr, sestra, bratranec, sestřenice. Jestli chceš, můžeš je požádat, aby promluvili nejprve s mámou za tebe, jestliže se na to sám/sama necítíš.
  • Mluv s dospělými, které máš rád/a o tom, co se děje doma. Může to být učitelka, zdravotní sestra nebo doktor, přítel rodiny, soused nebo přátelé mámy a táty.

Jestliže ti první nebo druhý člověk, se kterým mluvíš, nedokáže pomoci, nevzdávej to, dokud nenajdeš někoho, kdo tobě a tvé rodině může pomoci cítit se bezpečně a šťastně.

 

Není to tvoje vina

Možná tě napadlo, že za násilí můžeš ty. Protože kdybys měl včas napsané úkoly, uklidil/a si, neodmlouval/a, táta by se nerozčílil, nerozbíjel by věci, nenadával by mámě a neuhodil by jí.

Možná tě napadlo, že za násilí mohou sourozenci. Protože kdyby si uklidili a byli hodní, vaši by se nehádali…

Násilí nikdy není tvá vina, ani vina tvých sourozenců a ani mámy. Za násilí může jen ten, kdo se tak chová.

Někdy děti cítí, že se musí postavit na obranu dospělých, které mají rády. Je to normální pocit, ale nemůžeš změnit způsob chování dospělých ani zastavit násilí.

Děti nikdy nemají vinu za domácí násilí. Dospělí mají někdy dvě tváře. Ta jedna je milá, směje se, je laskavá, tu máš rád/a, ale ta druhá tvář je někdy zlá, nadává, té se bojíš. Za násilí nejsi odpovědný ty, ale dospělý, který se ho dopouští.

Ty, tví sourozenci i tvoje máma máte právo cítit se doma bezpečně a šťastně.

 

Kdo mi pomůže?

Když vyhledáme pomoc: Kdo je to „sociální pracovnice, (pracovník)“?

Jestliže se v rodině děje něco špatného, nebo se rodiče rozvádějí, má sociální pracovnice (pracovník) na starost to, aby Ti nebylo ubližováno, bude hledat to nejlepší řešení pro Tebe i Tvé sourozence. Potřebuje znát pravdu o tom, co se doma děje, pak Ti může opravdu pomoci.

 

Pro sociální pracovníky

Na oddělení sociálně právní ochrany dětí se oběti domácího násilí obracejí zejména v situacích, kdy k násilí v rodině již nějakou dobu dochází a jsou jím ohroženy nezletilé děti (jako svědci násilí mezi rodiči nebo přímo jako oběti) nebo v případech, kdy se oběť rozhodne násilný vztah ukončit a hledá možnosti azylového ubytování, žádá o úpravu poměrů k nezletilým dětem nebo se ocitla v sociální nouzi.

Není neobvyklé, že se oběti násilí na oddělení sociálně právní ochrany dětí obracejí v první fázi spíše se zástupnými problémy, neidentifikují se s rolí obětí, případně se stydí o násilí hovořit a jako primární problém uvádí jiné důvody. Úloha sociálních pracovnic je při identifikaci a prevenci pokračování násilí v rodině zásadní. Proto je důležité, aby byly pracovnice oddělení sociálně právní ochrany dětí proškoleny v metodách práce s obětí a ve způsobech identifikace domácího násilí.

Zákon o sociálně právní ochraně dětí vymezuje okruh dětí, na který se orgán sociálně právní ochrany zaměřuje a zaměřuje se i na děti, které jsou ohrožovány násilím mezi rodiči nebo jinými osobami odpovědnými za výchovu dítěte, případně násilím mezi dalšími osobami. Již od roku 2006 mohou sociální pracovnice utajit pobyt nezletilých dětí i osob, které jsou ohroženy domácím násilím.

Domácí násilí má negativní vliv nejen na přímé oběti (ve většině případů ženy), ale i na děti, jeho svědky. Muži se často dopouštějí násilí i vůči svým dětem, ale i v případech, kdy nejsou děti samy přímo vystaveny násilí, musí být násilí vůči jejich matkám vnímáno jako násilí vůči nim samotným, které v mnoha směrech negativně ovlivňuje jejich zdravý vývoj. Násilí vůči dětem (a ženám) nekončí ani po odchodu matky od násilného otce, naopak může dojít k jeho eskalaci. Proto je potřeba zajistit ochranu dětí před dalším násilím a poskytovat jim podporu a pomoc v průběhu všech fází separačního procesu (soudy o svěřování dětí do péče jednoho z rodičů, kontakt dětí s druhým rodičem apod.), ale i po něm. A to až do doby, než se podaří překonat traumatizující zkušenost a znovu nastolit pocit jistoty a důvěry. Děti by nikdy neměly být nuceny ke kontaktu s násilným rodičem. Klid, bezpečí a zdravý vývoj by měly mít přednost před právem rodiče na kontakt s dítětem.

Konvence o právech dítěte (OSN, 1989) zaručuje všem dětem právo na ochranu před násilím a zároveň uvádí, že dítě má právo na kontakt s oběma rodiči, což v sobě zahrnuje také právo kontakt nechtít (jinak by se nejednalo o právo, ale o povinnost). Přítomnost při násilí (přímá i nepřímá) děti zraňuje, vyvolává v nich pocity nejistoty, strachu a viny. Násilní otcové se sami svým násilným chováním „diskvalifikují“ z plnohodnotné otcovské role a než jim bude umožněno se s dětmi stýkat, měli by dokázat, že se změnili (a že se nechovají násilně).

Profesionálové pracující s dětmi by měli:

  • Najít bezpečný a citlivý způsob, jak se dítěte zeptat co se děje, když si všimnou jakýchkoli symptomů násilí (na dítěti nebo v rodině).
  • Vnímat násilí v rodině jako častou příčinu různých problémů, které děti trápí.
  • Dát dětem možnost otevřeně hovořit.
  • Věřit jim to, co říkají.
  • Znát kontakty na centra, kde nabídnou pomoc dětem i jejich matkám, které jsou vystaveny domácímu násilí. Měli by je podpořit v tom, aby specializovanou pomoc vyhledaly.

Doporučení pro pracovnice oddělení sociálně právní ochrany:

  • Bezpečí pro děti a jejich matky musí být na prvním místě všech intervencí.
  • Vztah mezi dětmi a nenásilným rodičem by měl být posilován, protože pro děti, které byly vystaveny násilí, to často znamená jedinou jistotu. Posílení dětí a posílení jejich matek je tudíž paralelním procesem.
  • Děti by nikdy neměly být nuceny stýkat se s násilným rodičem, pokud by to znamenalo jejich ohrožení nebo ohrožení rodiče, který se stal obětí násilí (většinou matky).
  • Násilní rodiče by měli za své chování nést odpovědnost (právní i morální) a pokud se chtějí se svými dětmi stýkat, měli by nejdříve své chování změnit (tj. zastavit násilí, absolvovat programy pro pachatele násilí apod.).

Pracovnice orgánů sociálně právní ochrany dětí by se měly vždy, když mají podezření na násilí v rodině nebo jsou o této skutečnosti informovány, snažit hovořit přímo s dětmi, které v těchto rodinách vyrůstají. Někdy to může být velmi těžký úkol, ať už proto, že násilí, kterému byly děti vystaveny, je velmi závažné, nebo proto, že samy sociální pracovnice si nejsou příliš jisté, jak o takto těžkém tématu s dítětem hovořit. Pro dospělé ani děti není jednoduché mluvit o násilí. Je proto dobré o sobě vědět, jaký postoj k dané problematice zaujímám, jak moc se mě vnitřně dotýká nebo mě zraňuje, co mi pomáhá dodávat sebejistotu a klid. Před rozhovorem s dítětem je vhodné připravit si prostředí tak, aby se všichni zúčastnění cítili dobře a uvolněně. Děti se často vyjadřují spontánně pomocí těla, kresby. Pokud cítíte, že dítě neví, jak situaci vyjádřit nebo se stydí, můžete mu nabídnout jinou formu komunikace. Může vám situaci doma nakreslit, zahrát s loutkami nebo panenkami (stačí i papírové, které můžete společně vyrobit). Větší děti mohou situaci vyjádřit písemně.

Respektujte věk dítěte a jeho schopnosti

  • Hovoříte-li s dítětem, akceptujte jeho slovník a pojmenování, která používá k tomu, aby popsalo, co se stalo. Některé děti neznají adekvátní označení některých částí lidského těla nebo sexuálních praktik nebo používají označení užívaná v rodině. Neopravujte dítě a neměňte slova, která používá.
  • Nepoužívejte slova, která by dítě mohla vystrašit nebo kterým nerozumí, např. znásilnění, incest, týrání a zneužívání dětí, partnerské násilí apod.
  • Pokud dítě vypráví, naslouchejte mu, nepřerušujte ho.
  • Pokud dítě mlčí, nenuťte jej, aby hovořilo.
  • Nenuťte dítě, aby se svléklo, pokud máte podezření, že by mohlo mít na těle zranění.
Co by mělo v rozhovoru určitě zaznít?
  • Násilí není vina dítěte. To, co se doma odehrává, není jeho vina.
  • Za násilí nemohou ani sourozenci.
  • Za násilí je odpovědný ten, kdo se ho dopouští.
  • Je velmi dobře, že se rozhodlo o situaci někomu říci.
  • Nikdo nemá právo se k někomu chovat násilně, a to ani v rodině, ani když je silnější, ani když je to rodič.
  • Dítě nemůže násilí zastavit samo, ale jen s pomocí okolí, proto je tak důležité, že se svěřilo.
Dítě můžete podpořit např. tím, že mu sdělíte, že:
  • Je velmi statečné, že vám vše otevřeně sdělilo.
  • Že jste rád/a, že s vámi o tomto problému mluví.
  • Že je vám líto, co se jí/mu stalo/co zažilo.
  • Že to není její/ho chyba.
  • Že v tom není samo, že se takové věci staly i jiným dětem.
  • Že má právo na své pocity.
  • Že se pokusíte udělat vše pro to, abyste jí/mu pomohl/a (ale neslibujte jim věci, o kterých si nejste jisti, zda je můžete učinit).
  • Že jste tam od toho, abyste ji/ho podpořil/a.
  • Tím, že o násilí hovoří, může pomoci sourozencům i rodičům.
  • Pokud je dítě ohroženo násilím v rodině, je důležité, abyste zjistili, zda dítěti hrozí bezprostřední nebezpeční nebo zda hrozí opakování násilí. K tomu je potřeba znát i historii násilí v rodině, minimálně poslední incident.
Klaďte dítěti otevřené otázky, které umožňují, aby vám svými slovy popsalo, co se stalo
  • Řekni mi, co se stalo…
  • Co se stalo potom?
  • Kde jsi přišel/a k této modřině?
Nepokládejte otázky, které:
  • již obsahují domněnky, co se stalo nebo kdo to způsobil, např.: „Tu modřinu máš od toho, jak tě maminka uhodila?“
  • se ptají znovu na to, co vám již dítě řeklo, např: „Jsi si jistý, že to byl strýček Pavel?“
  • se dotazují na to, proč se to stalo (děti si pak často myslí, že je za násilí obviňujete).
  • Neptejte se opakovaně na stejné věci jen proto, že se snažíte dokázat, zda k násilí skutečně došlo.

Pro komplexní vyhodnocení situace dítěte je potřeba zmapovat hned několik oblastí spojených s násilím v rodině: k jakým formám násilí dochází, jak je ohrožena oběť, jak je ohroženo dítě, zda dítě ví, jak se ochránit a jak reagovat na násilný incident. Následující otázky berte jako námět, jak s dítětem na tato témata hovořit. Rozhovor vždy přizpůsobte aktuální situaci, ve které se dítě nachází, jeho věku a mentální úrovni.

-khzs-

Zpět